neděle 1. července 2018

Medideník- čtvrťácký květen

Byly tam všechny. Po grilovačce a skvělym dortu s muffiny mě odtáhly ven na silnici. Začala jsem strašně ječet. Fakt jsem to nečekala. Věřila jsem jim, že pojedem metrem.
Stála tam na silnici připravená limuzína. 
Holky pro mě připravily naprosto neskutečnou rozlučku a já na to furt vzpomínám. A že mám za měsíc zkoušku z chirurgie? Čert vem. Dneska je to s mýma holkama. Se všema - se zubařkama z vejšky, se skvělýma holkama z gymplu, se ségrou...

Ale proto tu nejste, co? Člověk nejde na medickej blog proto, aby si četl o tom, jak si nějaká cizí blondýna uhnala kocovinu na podle ní nejlepší rozlučce století.  

Tak já vám řeknu jedno moudro. Lidi obvykle nemaj radost, když jim vytrhnete zub. Pokaždý jsem velmi zklamaná, že moje nadšení z pokoření silnýho závěsnýho aparátu zchvácený pacient ani náznakem nesdílí. Je fakt smutný ten zub vítězoslavně vytáhnout a setkat se se studenym pohledem ,,IDGAF". 
 
Tentokrát nejen o květnu, ale velmi zlehka i o červnu. Protože červen je obecně docela nuda - neděje se tam nic extra, jenom zkoušky. A spousta sebezapření, bolavý záda, bolavej zadek, unavený oči, vypsaný zvýrazňovače a naštvání jenom z toho, že se prostě už nechcete koukat do blízka.
   

Obecně

Poslední prezenční měsíc čtvrťáku. Pár posranejch zápočťáků a následné opravování, praxe víc než za celý 4 roky dohromady a poněkud víc kontaktní lékař, pro kterýho neni absolutně žádnej problém pacienta poplácat po ramenou či zádech. A nebo pohladit po pase a zádech medičku. Kdybych byla zamindrákovaná kráva, už bych hashtagovala.
,,#MeToo"

Naštěstí jsem vcelku normální.

Páťáci jsou pryč, což je fakt divný, protože jsem je doposud měla zafixovaný jako ,,druháky" ještě z doby, kdy my jsme byli zubařský ucha. Jo počkat, to jsme  vlastně furt, akorát už umíme napočítat zuby.  A teď z nich jsou pomalu doktoři. Přesně jak minulej rok, ale letos je to o dost divnější. Příště prostě jdeme my, bez debat. Vidět je při procházení klinikou sedět na chodbě před knihovnou (a před otrodoncií) se stává trýznivějším, než tomu bylo kdy dřív.

Dva tejdny chíry, jeden tejden gnatologie (neptejte se mě, o čem ta věda je, snad něco s kloubem) a dva tejdny protetiky.

Na stomchíře dole v areálu pracuje na oddělení jedna sestrička, která nás prvních pár dní solidně vyváděla z míry. 
Na převazovně nám řikala ,,paní doktorko", usmívala se a když jsme o něco poprosili, s radostí nám to podala. Než jsme pochopili, že si z nás skutečně nedělá prdel, byla stáž skoro u konce.   

Na protetice se nám pak vrátilo to, že jsme na stomchíře píchali jak zběsilí. Poprvé v životě jsem při anestezii pozitivně aspirovala. Zatímco jiným kolegům se to stává poměrně často já měla tu čest teprve teď
Pacientka mi řekla, že to nevadí, že se to člověk na někom musí naučit. Horko těžko jsme s kolegyní vysvětlovaly, že to není nezkušeností (cokoli jinýho by mohlo bejt, ale tohle konkrétně fakt ne :D) a může se to stát naprosto komukoli s jakkoli dlouholetou praxí.  Nevděčnej moment.
   
Aspirace - to se občas stává při aplikaci svodné anestezie, kdy se anestetikum podává do blízkosti  nervově-cévního svazku. No a občas se stane, že napíchneme cévu, což nechceme, protože by se anestetikum dostalo do krevního oběhu a mohlo vyvolat toxickou reakci s velmi prudkým průběhem. Proto je potřeba ve stříkačce udělat podtlak (takový zpětný chod), aby se lékař ujistil, že nenasaje krev a že není v cévě (když je jehlou kdekoli jinde, do stříkačky se nic nenasaje, nejde to).  

Z jední ranní cesty na chíru. Bylo to snesetilný
v těch půl sedmý hlavně díky tomu světlu

Absurdita

Na protetice jsme měly na starost i jednu pacientku, která měla ošetření u nás na více návštěv. Vždy po tom, co odešla domů, jsme si Kolegyní K  s hrůzou v očích i duších postupně uvědomovaly věci, co jsme měly udělat - a neudělaly. Několik dní jsme trnuly, jestli to ten zub přežije.  
Když k nám přišla na poslední návštěvu, na konci ošetření nás poprosila, jestli bychom jí nemohly naše jména napsat i na papírek. Docela jsme se lekly, že bude nadcházet nějaká stížnost. Paní si chce prý na podzim zavolat a objednat se přímo k nám. Což nás upřímně udivilo po tom, co jsme jí všechno prováděly. Ale tak aspoň se nám potvrdilo, že lecdky je komunikace to jediné, podle čeho soudí kvalitu ošetřujícího. A taky že nemá šajna o tom, co mu děláme v puse. 

A taky je docela sranda sledovat, jakej vliv na nadšení do oboru má chování vyučujících ke studentům. Jak jeden předmět dokáže namotivovat, tak druhý dokáže totálně uhasit jakejkoli plamínek. Neni totiž lepší cesty, jak ,,namotivovat" studenty, než jim furt opakovat, jaký pitomci to jsou.
Jojo, to se člověku hned chce něco dělat, když je neustále za něco jebanej.
   

Z čeho mám radost
Na sálech to byla docela sranda. Stomatochirurgie ve VFN poskytuje studentům myslim docela široký spekrtum všech možnejch diagnóz a operací včetně těch nejsložitějších a snad i raritních. U pár takovejch jsme měli možnost být.
To jsme dokonce dostali za úkol na sálu fotit. Takže mám v mobilu asi 200 téměř totožných fotek ze skoro každý minuty operace.

V rámci stáže na odděleních jsem si pak mohla natrénovat schopnost diplomacie. Odebrat od některejch pacientů anamnézu je téměř nemožný. Zvlášť když vám dávají najevo, že jste úplný nic. A tak jsem trochu pochopila, kde je na místě být milá a diplomaticky ,,vyjednávat" a kdy to naopak nemá cenu a platí tu pořekadlo ,,na hrubý pytel hrubá záplata."

Prázdná čekárna na stomchíře. Neuvěřitelný.

Co mi vadí

Hned zkraje června jsem při pečení rebarborovýho koláče dost spálila na ruce. Samo o sobě by to nebyl až takovej problém, kdyby...

Kdybychom ty dva kritický tejdny pro hojení (nejen) spálenin neměli zrovna stáž na chirurgii (na tý naší, stomatochirurgii - ústní, obličejové a čelistní chirurgii). A taky kdybych se za pár tejdnů nevdávala. Moje obava, že než se vdám, tak se mi to vzhledem k hloubce rozhodně nezahojí, se ukázala jako opodstatněná. Bebí bylo i na svatbě.  
Kdo ví, jak to s desinfekcí a pravidly asepse funguje na sálech, tomu je jasný, že v takovejch podmínkách se spáleninka nehojí nic moc. Máčet si ruce co dvě hodiny v pálivý desinfekci, zatímco se vám odlučuje kus pokožky, neni úplně výhra. Přesně padnoucí latexový rukavice, který po skončení operace sundáte i s tim vymodlenym strupem, tomu taky úplně nepřidaj. 
Ale díky tomu, jaký jsou na stomchíře super sestry, jsem zas tak moc nakonec netrpěla. Stačilo slušně poprosit a s trochou vůle bylo možný mojí bolístku sterilně přelepit ještě před nasazovánim rukavicí, což jsem, upřímně, fakt nečekala.

Jo a taky jsem v květnu vyšperkovala mojí neschopnost usnout a vypnout k dokonalosti. Denní ubrečené zoufalé telefony mamince byly samozřejmostí. Pro mě na další rok poučení, že přeci jen existuje určitá hranice, za níž je toho moc i na mě.


Hlášky

Na stomchíře asistuju lékaři při odstraňování cysty, lékař při tom hodně nadává a stěžuje si na mou asistenci. Svojí hrubost se mi pokoušel vysvětlit větou ,,To si neberte osobně, to neni, pani doktorko, že bych vás chtěl prcat."
No, osobně jsem si to vzala.

O extrakcích nevhodně uložených osmiček: ,,A když vidíte na RTG zúžení mandibulárního kanálu u osmiček, dáte od toho ruce pryč a pošlete to někomu, koho nemáte rádi."

O urychlené ortodoncii (tomie je latinsky řez): ,,Takže vy to prostě nařežete a pak to posouváte. Takže když to ukážu, tak tomie, tomie, tomie, tomie, pitomie..."

Spolužačka ze všeobka: ,,Moje zubařka je úplně neschopná. Ona je furt těhotná, kráva." 

A tak s vědomim, že nápad vdávat se uprostřed zkouškovýho byl na jednu stranu fakt pěkně kokotskej a na tu druhou úplně geniální, uzavírám zcela vyřízená čtvrťák a po krátký prázdninový pauze nezbývá nic jinýho, než se vrhnout do ročníku posledního.
  

2 komentáře:

  1. Hodně štěstí ke státnicím! :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Tvoje články mě moc inspirujou a dávaj mi možnost trochu se podívat do toho světa, do kterýho bych ráda vstoupila... Ale zajímá mě i to, jak si blondýna uhnala kocovinu na podle ní nejlepší rozlučce století! :D Jsi super a já ti přeju všechno nejlepší do manželství! :)
    (A kdyby se ti náhodou chtělo napsat třeba něco ke svatbě nebo nějakou příhodu z té boží rozlučky, tak budu první dychtivec, co si to přečte :D)

    OdpovědětVymazat