úterý 1. května 2018

Medideník - čtvrťácký březen

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu.... Tak dlouho jsem dávala najevo, jak moc mě zubní vysíralo, až jsem byla na samotnym závěru víc než půl roku trvajících všeobecňáckých stáží ráda, že se konečně můžu vrátit ke křeslu.
Myslim, že mi ten půlrok víc než prospěl. Jo, byly tam super, super, super stáže - Chirurgie v Motole, Oční s fakt pěknym panem doktorem v ÚVN nebo Anesteziologie a akutní medicína u nás ve VFN, což byla asi ta nejlepší stáž na škole vůbec. Nekecám. Klidně bych si to dala znova a neremcala bych. A vy víte, že já remcám hodně, dobře a ráda.

Prožila jsem si ale i hodiny a hodiny nudy na interně/nad studiem interny, na dermačce/nad studiem dermačky (která se ze všech sil snažila být zábavná a celostní) nebo onklogii. Pak pár děsivých sebediagnostických chvilek, které se ale (naštěstí, ťuk ťuk ťuk) vždy nakonec ukážou jako špatný... No, víc o hypochondrování tady...
A pak taky jedno nezapomenutelný dopoledne na soudnim, kdy se podle mě zastavil čas, protože takovou nudu jsem nezažila ani na imunologii ve druháku, což je silná konkurence. Imunologie je, dámy a pánové, větší nuda než cvika z histoly. A teď si představte, jaký to dopoledne na soudnim asi muselo být, když to bylo horší než imunola, která je horší než histola. To vám byla taková nuda, že jsem se nudila i když jsem byla připojená na EDUROAMu (školní wifi) a měla jsem píchnutý tablet do zásuvky. 
Po víc jak šesti měsících jsem se konečně dostala k tomu, co mě bude živit, čemu rozumim. (dej si facku, nerozumíš tomu ani trochu ve svý podstatě).
Je příjemný se neučit každej tejden něco jinýho - prostě jenom prohlubovat znalosti ze svýho oboru a nemít pocit marnosti z toho, že se učim něco, co nejspíš nebudu potřebovat. Když něco nevim, nevadí mi dohledávat podrobnosti nebo se dovzdělávat v anatomii. Protože to, že jste se něco v prváku učili ještě neznamená, že si to ve čtvrťáku pamatujete.

Moje Kateřina (jakože stomatologická klinika Kateřinská 32), moje skříňka, moje lidi, můj obor, moji vyučující... 

Konečně zuby se všim všudy. Tenhle stav jsem hledala (ne)celý čtyři roky, který tuhle hrůzu studuju. Myslim, že konečně můžu říct, že mě to zajímá a baví. A že pro to hořim. Otázkou ale je, jestli mi  to vydrží na poslední rok a zbývajících pár měsíců...
  



Obecně
Složenou zkouškou z neurologie jsem absolvovala poslední všeobáckej předmě tohoto roku. KONEČNĚ. Teda ještě mě v páťáku čekaj dva tejdny interny a dva tejdny ORL, ale to už se skoro nepočítá. Na jednu stranu je fajn umět všechno, co se člověku může v praxi hodit, na druhou stranu to strašně rozptyluje od studia těch majoritních věcí. Sofiina volba.
Učitelé jak všeobáckých, tak zubařských předmětů by si mohli možná uvědomit, že nejde umět všechno dokonale a že vždycky je něco na úkor něčeho jinýho. Jsme sice skvělý, ale náš den m furt jenom 24 hodin.
Tímto bych ráda vyhlásila minutu ticha a všechny úspěšně složené všeob předměty zubařkou.

O zážitku s jednou úterní přednáškou, která během dvou hodin asi pětkrát změněnila místo i čas konání a nakonec se úplně zrušila, radši pomlčím.


Absurdita
V nižších ročnících jsem byla ráda, když jsme konečně mohli dělat něco rukama, třeba hrát si na laboranty. Odlévat otisky, hrát si s voskem (a přitom se popálit), tvarovat korunky, ohýbat dráty...  Po dalšim, tentokrát čtvrťáckym tejdnu v laboratořích jsem byla štěstim bez sebe, že to konečně končí a já nebudu muset denně trpět kvůli vlastní nešikovnosti, kdy mi je u leckterých pohybů už předem jasné, že to nedopadne dobře.
Všem laborantům všechna čest.

Jsem moc ráda, že se budu lidem ,,jenom hrabat v držce", protože zuby, na rozdíl od rozžhavených drátů, aspoň nepálí.  

Z čeho mám radost
Kolegové, co trpí hypochondrií stejně tak jako já, mě určitě pochopí. Dejme tomu, že jsem se zbavila  (nebo trochu omezila) strach ze svého domnělého onemocnění. Znáte to, máte jeden nespecifický příznak, ale diagnostikujete si tu nejbrutálnější chorobu, co v danym oboru nebo s danym příznakem existuje. Během dvou let mi řikali tři doktoři, že mi nic neni.
Tak čtvrtý doktorce jsem to uvěřila.  Šla jsem domů s přijatelnou a vesměs nezávažnou (ťuk ťuk ťuk) diagnózou. Hned se dejchá líp.

Taky byla velká, velká sranda zkoušet vlastnoročně vyrobený celkový náhrady sobě do pusy. Ani nevim, kdy jindy mi tolik tekly slzy od smíchu. Normálně ozubený člověk vypadá, jak kdyby měl nějakou chromozomovou aberaci.

Jo a byla jsem demonstrovat - na Albertově. Všechno má svý meze.

Uprostřed stáží s živými pacienty naposled na fantomech.
Jak hodně je vtipný extrahovat zuby při otiskování fantomovi,
o to víc se člověk modlí, aby se mu to
nestalo u nějakýho paro-pacienta. 


Co mi vadí
Po asi stu letech jsem vzala do ruky vrtačku.
Což byla sranda, protože mě křeče začaly brát asi tak za tři hodiny a domů jsem odcházela s pravou dlaní dvojnásobně větší, než je moje levá. Ono to kolínko samo o sobě neni úplně lehká věc a když se k tomu člověk ještě pere s kabelem....
Musculus adductor pollicis dostal zabrat.

A taky je naprosto tragický to, že jsem musela googlit, abych byla schopna identifikovat ten sval....

Hlášky
Při odebírání anamnézy na neurologii se ptáme pacienta:
,,Bral jste někdy drogy?"
,,Ne, ale už mi to doporučovali!"  

Le pardon, víc jsem jich během března nenasbírala. Ale počkejte si na duben..!  ;)

1 komentář:

  1. S tou hypochondrií jsem na tom úplně stejně... Mám pocit, že čím víc se učíme, tím spíš pak myslíme na nejhorší :) hlavně, že se Ti ulevilo ;)!

    OdpovědětVymazat