úterý 21. února 2017

Medideník - třeťácký leden: Jsem za půlkou aneb kterak jsem si myslela, že chcípnu

Milý deníčku!
Můj postřeh za začátku října, že se mi tenhle ročník nebude líbit, byl správný. Nelíbí se mi. Hned na úvod by se hodilo říct, že leden byl měsíc, který bych směle označila za ten prozatím nejhorší, co jsem na medicíně prožila. Vlastně celej tenhle semestr byl jako procházka. Procházka po rozpálenym uhlí. Myslela-li jsem si v prváku, že nic horšího než prváckej červen a skládání zkoušky z anatomie už nebude a ani být nemůže, hluboce jsem se pletla. Takže se už moc těšim na státnice. 
Na druhou stranu jsem se dostala za půlku. Už jenom ta menší část a budu tam, u promoce. Možná teda.
Ale když to klapne, bude při mně stát stejně velký a třeba i větší štěstí než doposud, budu za dva a půl roku hotová stomatoložka. 

Jo a budu tentokrát sprostá. 



Obecně
Vánoční prázdniny byly směšně krátký. Takže se hned druhýho ledna pěkně šupajdilo do školy ještě na další tři týdny, než milostivě začalo zkouškové. A protože jsem magor a strašně nutně potřebuju v zimě na hory, přihlásila jsem se už před Vánocema na předtermín z patoly. Řikala jsem si, že budu muset mít úplně děsný tempo studia, když jdu na zkoušku tak brzo. Pravda je ale ta, že brutální tempo museli nasadit v lednu všichni, i ti, kteří šli na zkoušku i o tři týdny později. Kromě týhle zkoušky zla máme v sylabu ještě zkoušku z veřejného zdravotnictví a medicínského práva, patofyziologie a hygieny a epidemiologie.



Leden jsem dost probrečela. Těch prvních asi 10 dní, kdy jsem měla v plánu ,,opakovat" (LOL), mi to nepřišlo zas tak hrozný, protože jsem si řikala, že ten víkend před zkouškou to určitě ještě aspoň velmi zběžně projedu.

Ha.

Pak jsem si začala uvědomovat, že to teda neprojedu ani náhodou. Ani kdybych se zbláznila. 
Prošla jsem si docela nehezkýma stavama, kdy jsem prostě jenom brečela. Ne, já nabrečela. Já řvala fakt jako kráva. Pěkně s otevřenou pusou, s očima jak granátový jablka, vzlykajíc doktorovi na rameni nebo na hrudi, že kdyby mi tohle někdo řekl, nikdy bych sem nešla. 
Nic mě nebavilo.
Nechtělo se mi učit, nechtělo se mi civět do tý debilní patologie, nic mi nechutnalo. Všechno bylo odporně suchý, moc kyselý, nechutně sladký, nepřiměřeně slaný, bez chuti. Nechtělo se mi sedět.

Jo. 
Sralo mě samotný sezení. Nemohla jsem u učení ani ležet, protože mě sralo i ležení u učení. Na boku, na břiše podpírajíc se o lokty, držíce nad sebou učebnici (to nejde).
Chtěla jsem dvě věci - maminčin jahodový koláč a maminku. Vzhledem k tomu, že byl leden a moje mamka byla několik tisíců kilometrů ode mě, ani jednu z těch věcí jsem neměla.
Popisem všech mých psychických stavů bych vás tu mohla unudit, takže zasáhne Deus ex machina.

Bylo jedno hezký pondělní odpoledne a já odcházela z patoláku. Při procházení chodbou ze zkušební místnosti jsem potkala spolužačku z kruhu, co šla ,,místo mě" na potítko. Chtělo se mi brečet. Zavolala jsem holkám. Do telefonu jsem jim řekla, že hned přijdu a vše pak povim.

Přišla jsem do naší oblíbený fair trade kavárničky na přirodovědecký fakultě, kde nad kafem seděly holky. Ustaraně se na mě koukly.

,,Béčko, pičo!!!!!" zařvala jsem nevybíravě tak, že fairtradová kavárna přestala být fairtradovou a slyšeli to asi všichni přítomní - a mrskla jsem tim mym tmavě modrym indexem na stůl.

Studovat medicínu je fajn. Ale jenom když už máte po zkouškách.


Absurdita
Člověk je na medicíně nucenej dost omezit svoje styky s okolím. Z. je moje velmi dobrá kamarádka ze základky a posléze i ze střední, kterou v podledních třech letech vidim s frekvencí asi jednou za rok. Nicméně po zkoušce z práva jsem si řekla, že se můžu odvázat a šly jsme na kafe. 
Já sama na sobě jsem si všimla, že vypadám po dvou a půl letech na medicíně a po zkoušce z patoly dost špatně, tak jakoby strhaně. Potíž je  tom, že málokdo má skutečně koule na to, aby vám to potvrdil, nebo dokonce řekl ze svý vlastní hlavy.
Z. je jiná. Ta mi rovnou řekla, že vypadám fakt o dost starší a že je znát, že mě ta škola vysává.
Konečně někdo upřímnej.

Doma jsem pak zkoumala moje vrásky na čele. Jsou tam a jsou děsný.
A pak jsem usoudila, že co se týče krémů na obličej, je čas přejít na něco silnějšího. 

Co mi vadí
Vše, co mi vadí, bylo řečeno výše. Ale protože nechci měnit kategorie, napíšu pod ,,co mi vadí" něco z naprosto jinýho soudku. Jeden z mejch postřehů, který mám na srdci vám říct už dlouho.
Kromě poslouchání vyučujícího většina normálních lidí na přednášejícího aspoň občas koukne. Je to pro mě strašně zvláštní a ostatní ústavy nebo kliniky prominou, ale zkrátka na ústavu patologie pracujou fakt buchty. Když pominu teda všechny docenty, doktory, profesory, asistenty a tyhle možný postrachy, tak co se týče ženského osazenstva, většinu tvoří fakt dost pěkný a mladý holky.
Škoda že to jejich pacienti neocení.

Z čeho mám radost
K prvnímu únoru jsem měla všechny zkoušky hotový. Až na nějaký zápočty teda. Věřte, že prakticky nic jinýho, než mít všechny zkoušky hotový, jsem si nepřála.
Na začátku ledna byl (kromě všudypřítomný hysterie zubařů-třeťáků) reprezentační ples mediků. Mám tyhle naše snobárny v paláci Žofín ráda. 



Hlášky
,,Když já jsem studoval na ČVUT, tak jsme měli v ročníku 4 holky, z toho dvě Rusky a jednoho tranďáka."

Dělala se docházka, vyučující čte jména:
,,Kolegyně K-ová! Kolegyně K-ová, je tu? Není?"
spolužačka: ,,Ale jo, je tu, jenom spí," drkla do ní loktem.

Vyučující na patologii: ,,Tomu se říká kraniofaciální deformita, to je hezky řečeno, že je někdo fakt strašně ošklivej. Takže do zprávy napíšete kraniofaciální deformita a rodiče nejsou uražený, protože tomu nerozuměj. A na genetice si to zase přeložej."

8 komentářů:

  1. Ale zvládla si to!! Všechno a to je nejdůležitější ♥ Už se přestaň vracet k těm špatným pocitům, protože tě to bude vysávat i dodatečně, ale mysli na to pozitivní, co tě čeká :) Nějak jsme proplouvaly do teď a proplujem i je státnicím, no stress, zlato, aspoň do té míry, co to jde a #StayNadšená :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty jso takový zlato, já si tě normálně snad nezasloužim :) Díky moc. Kéž bych měla toli životního optimismu co ty :)

      Vymazat
  2. Gratuluju ke zkouškovému a přeju hodně sil do dalšího semestru. Docela ti rozumím, pamatuju si, jak jsem se já učila patolu, ale upřímně musím říct, že možná právě tou patolou se to u mě zlomilo a přestala jsem takhle vyšilovat a brečet. A ne, že by to potom bylo lehčí, spíš už to bude jen horší, hlavně co se státnic týče, to je na nervy velkej nápor, o dost větší, než všechny předchozí ročníky. Tak třeba to i u tebe bude už ten bod zlomu a s dalšíma zkouškama už se vypořádáš s větším klidem :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tyjo tak to budu doufat, že se to ve mně zlomí taky a budu už víc v klidu, protože jsem si připadala fakt vyšinutě. Ta představa je fakt hodně lákavá. Ono člověk si časem asi navykne aspoň částečně. No uvidíme, třeba to se mnou půjde už jenom z kopce. V tom případě pak velmi ráda využiju tvých lékařských služeb. :D

      Vymazat
  3. No jo, máš to strašně težký. Ale sama sis to vybrala, studium VŠ není povinné...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    2. Ještě že si to medici neříkají ve velkém a neřídí se tim, protože pak by tady neměl kdo léčit.

      Vymazat
    3. Pre anonyma: Štúdium na VŠ síce povinné nie je, to ale neznamená, že si nemôže posťažovať keď chce. A ty to čítať tiež nemusíš keď nechceš. a bude to... Všetci budú šťastní, amen.

      Vymazat