neděle 7. srpna 2016

Můj typický den & život s doktorem

Byla jsem už lehce otrávená z těch článků, co furt píšu. Přijdou mi furt stejný, hořkosladký a ironický. Dneska bude úplně stejnej, ale koncept bude jinej.
Jupí! 

Před nějakou dobou (a bylo to fakt hodně dávno) jsem komusi slíbila, ža napíšu o tom, jak obvykle trávím školní dny.
Pak jsem taky kdysi slíbila, že se vám pokusim přiblížit, jakej je můj všední život s doktorem.

A jelikož se tyhle dvě věci dost překrývaj, nezbývá mi nic jinýho, než se do toho zas po hlavě vrhnout.


5:20 Ať už se jedná o prázdniny nebo školní rok, ráno pro mě začíná úplně stejně. Přítel až na výjimky, kdy má dovolenou nebo se teprve bude dopoledne vracet ze služby, musí do práce. Vstáváme. Já obvykle úplně mrtvá, on ještě víc. 

5:30 Zatímco on vykonává jeho obvyklý ranní úkony v koupelně, já na sebe navlíkám huňatej odporně růžovej župan a přes dveře koupelny (nebo spíš záchodu) křičim, co si dá ke snídani. Obvykle rád snídá míchaný vajíčka, případně omeletu se sýrem. Občas snídá joghurt s Bebe mini, to mám vždycky radost, protože se minimalizuje riziko, že se spálim o plynovej sporák. Zapínám Rádio City, 93.7.

5:50 Když má hotovou snídani a snídá, připravuju svačinu. Jsou dny, kdy připravuju svačinu jak jemu, tak sobě. Záleží na tom, kolik času budu trávit mimo domov.

6:00 Pokud mám školu hned od rána, třeba od sedmi nebo devíti, snídám nyní já. Ráda snídám sladce, takže si dělám krupicovou kaši nebo si pochutnávám na joghurtu s musli nebo čokoládovýma bebečkama a banánem. On se mezitím převléká do civilu.

6:10 Po rozloučení jde do práce, která mu sice začíná v 7, ale aby se stihnul připravit na hlášení, musí odcházet už tak, aby byl v práci lehce po půl. Vypínám rádio a sjíždim, co novýho se urodilo přes noc na Youtube, případně doháním školní povinnosti. Strávím tím ráno klidně i hodinu.

6:40 Mám na výběr ze dvou variant.
Pokud mám školu od rána a snídám, pomalu se začínám oblékat a sahám do poličky s make-upem a vybírám, jakou barvu si natřu na pusu. Obvykle shledám, že mám málo rtěnek. Většinou si do pozadí pustim nějakou hudbu z Apple music nebo opět sjíždim Youtube a nechávám si vymejvat mozek českýma i zahraničníma youtuberama všeho druhu.

Pokud mám školu třeba až od 10:45, což není tak neobvyklý, jdu bez snídaně spát hned po doktorovo odchodu a vstávám až v době, kdy má můj milý za sebou už dvě hodiny práce.

8:00 Vyhledávám spoje do školy. Někdy jedu na děkanát na stomatologickou kliniku, takže mi stačí jet pár stanice metrem na I. P. Pavlova, jindy musím na albertov nebo Karlovo náměstí, takže radši volim tramvaj. Po dvou letech života v Praze nesnášim metro. Taková černá díra bez výhledu to je, navíc v dobách, kdy se vám nedaří, to svádí k sebevraždě. Všudypřítomní policajti s nějakýma zbraněma přes rameno, aby vás hrdinně ochránili před teroristama, taky na klidu nepřidaj. Dávám si do batohu nebo kabelky jídlo, z bloku trhám papíry na zápisky, češu si vlasy, který mi stejně rozfouká vítr v metru a kdyby ne, stejně je musim svázat na cvika, protože jestli něco fakt nechceš, tak to jsou vlasy zamotaný do vrtačky nebo upatlaný od mrtvoly. Zapomenout nesmim ani na pití a brejle, protože ačkoli je v běžnym životě nenosim, ve škole jsem bez nich nepoužitelná.

8:30 Všude chodim pozdě. Jestliže už v půl devátý sedim v tramvaji, je to výhra. V tramvaji obvykle kontroluju facebook, ask, oba mé instagramy a hlavně můj Blonďácký mail, na kterym jsem dost závislá a kterej je hlavně docela hodně vytíženej. 



8:50 Budeme předpokládat, že mám od devíti nějakou praktickou výuku. V tom případě se v tuhle dobu řítim do šaten, strhávám ze sebe civilní oblečení a nahazuju na sebe to superhrdinské, bílé. Svazuju si vlasy do ohonu, plnim si útroby vodou a z druhýho konce těla jí zas ze sebe dostávám, protože leckdy to člověk během výuky prostě nestihne a to pak jsou muka vydržet až do konce cvik.


9:00 Těsně před devátou hodinou vrážím do učebny, sedám si vedle mé hlavní spolutrpitelky, která mi jako obvykle říká, že buď nic neumí, nebo že vůbec nespala. A to buď že jí nešlo spát, nebo že se učila až do noci. Prakticky ničim jinym naše ranní rozhovory až na výjimky nezačínají. V kapse mi taje potají přinesená tyčinka na sváču.

10:10 Koukám na hodinky, kdy už bude konec. Když mě to nebaví, hraju subway surfers, aktualizuju Blonďácký mail nebo si vezmu fixky a vykresluju si nějaký pitomosti na papír. Když máme zubařský předměty, tak mě ze špatnýho sezení na těch debilních stomatologickejch židličkách bolí záda.

10:30 Společně se jdeme zase všichni převlíct do šaten, pomlováme koho se dá. Většinou máme ještě nějakou výuku, která ale začíná až za 2 hodiny. Přichází tedy bouřlivá diskuze o tom, co budeme dělat.

10:50 Občas se stane, že děvčata zahlásí, že jdou kvůli studium na nějaký test do studovny, ale většinou se shnodeme na tom, že něco dobrého na zub bychom si přeci jenom daly. V Cross Cafe máme každá svoji funkci, jedny stojí frontu, ty ostatní jdou zabrat naše oblíbená křesílka. vlevo od pultu, protože je tam obvykle větší klid než v pravé části kavárny, kde se to jen hemží angličanama a slepicema, přes jejichž smích se fakt nejde učit. Objednávám si střední latte bez kofeinu, protože mi po kofeinu blbne srdce a obecně celý tělo (nicméně celoroční odpírání tělu kofein o zkouškovém jako bys našel). 
,,Bonus na kontě nechat, kartu si dobýt nechci, kafe chci bez příchutě," říkám dopředu teplýmu číšníkovi za půltem, protože vim, že se na to stejně bude ptát. Už jenom jak mluví víte, že je tak teplej, že by se na něm daly smažit vajíčka. Chudák, už mě musí znát a musí vědět, že si kafe dávám bez příchutě a že si nasbíraný bonusy ze zásady nevybírám. Na druhou stranu je vždycky milej.
,,Ještě něco dalšího?
,,Máslový croissant, prosím."
,,A máslíčko, marmeládu nebo nutellu k tomu si dáte?" Už se mě na to ptali tolikrát, že jsem prostě jednou podlehla, objednala si nutellu a od tý doby to nejim jinak.
,,Tak tu nutellu, prosím," řikám, jak kdybych jim prokazovala službu.


11:20 Máme dojedeno, vypito. Ačkoli byl náš plán se v kavárně učit, jako obvykle selhal. Buď se zabýváme nějakým naprosto nepodstatným detailem učiva, nebo kecáme o blbostech a u toho koukáme do knížky. Nejen že je druhá varianta častější, ale taky je dle mého mnohem prospěšnější a produktivnější.

12:05 Okolo oběda se mi ozývá přítel, kterej je vzdušnou čarou jenom pár set metrů ode mě.
Často je utahanej, ale vcelku spokonenej, protože jde ze sálu a ,,šlo to úplně samo, bylo to úplně jak střílečka".
Někdy má obavy a ne moc dobrou náladu, protože ,,to strašně chcalo," ,,tam byla stenóza jak kráva a vůbec to nešlo, pak to musel dodělat docent" případně ,,To teda udělal, ale paní měla vysoký leukocyty, tak uvidíme, no."
Zdaleka nejčastěji je ale zpruzenej, protože ,,na ambulanci zas choděj samý individua" a ,,zase další slečna, co si 5 dní léčila cystitidu brusinkama a uhnala si pyelonefritidu, takže atb i.v."
Ptám se, jak vidí konec v práci a jestli jde pak cvičit.

12:15  Z I. P. Pavlova jdeme pěšky na Albertov, kde nám začíná další výuka. Na výběr máme z ,,velkých schodů" a ,,malých schodů".

12:30 Sedíme v seminární místnosti a čekáme na vyučujícího. Obvykle choděj aspoň o 5 minut pozdě. Následuje klasická otázka, jestli jsme všichni (Tohle si zvlášť užívám na začátku každýho semestru, když jsou vyučující šokováni, že nás přišlo ze dvou kruhů na cvika jenom 12, přitom u nás je to plný počet).

13:00 Pro oficialitách jako je třeba docházka začíná výuka. Sledujeme různý nádory, bakterie, schémata, myšlenkový mapy, fotky patologických stavů nebo výsledky implantologický léčby. Co je ale mezi vyučujícíma úplně nejoblíbenější, jsou modrý slajdy, který jsou popsaný odshora až dolů jednolitym textem, bez obrázku a po pěti sekundách překliknutý.
Zkušený druhák už ví, že ne všechno má cenu psát.
Ale pokud píše, píše sice nečitelně, ale zato rychlostí clostridiového průjmu.


13:45 Začínáme být nervózní a koukáme na hodinky. Spousta lidí má navzdory snahám středoškolských učitelek naučit studenty slušnému chování sbaleno v taškách a na stole mají vyndanou pouze peněženku a mobil.

14:10 Po tom, co jsme přetáhli o neskutečných a nepřežitelných deset minut, máme volno. Utvářejí se skupinky podle směru další chůze. Nejčastěji jdeme z Albertova na tramvaj směrem Karlovo náměstí, nebo pěšky zpátky na I. P. Pavlova. Kdo ty schody nikdy nešel, tak nepochopí, že jakákoli záminka jet tramvají se hodí. Dost často se ale ze zdravotních nebo časových důvodů odhodláme a nakonec schody vystoupáme. Obzvlášť v zimě je to ohromná sranda.

14:20 Občas jdeme s holkama na salát do DelMartu nebo znovu posedět do (jiné) kavárny, ale obvykle spíš nasedneme do tramvaje a jedeme domů. Cestou vyřizuju všechno možný, od konverzací a neodkladných záležitostí na messengeru přes dotazy na asku až po mailový zprávy, na který je odpověď natolik rychlá, že bude jednodušší je vyřídit v tramvaji než čekat domů a odpovídat z počítače.

14:50 Zavírám dveře od bytu a shazuju svou obuv. Umývám si ruce, protože svět i tramvaj je plná zla a breberek. Protože mám většinou dost hlad, dávám si něco dobrýho, třeba těstoviny se sušenýma rajčatama nebo třeba tvaroh. Zapínám počítač, kontroluju události dne na Seznamu, všechny moje maily a facebook.

15:20 Přemýšlím, co dál se životem. Obvykle mám v plánu nějaký sport, buď chodim běhat a nebo doma cvičim. Jsem naštěstí jedna z těch, které se dokážou přinutit k pohybu i doma. Půl hodiny před výkonem ukradnu doktorovi z lednice 15 ml carnitinu a jdu si třeba něco číst, učit se a nebo prostě jenom umyju nádobí.

15:50 V ideálním případě vybíhám, obvykle mi to ale trvá minimálně dalších 10 minut, než se obleču do vzhledem k venkovní teplotě přijatelnýho oblečení, najdu sluchátka, omotám si je okolo pravýho ramínka tílka a najdu vhodnou hudbu.

16:00 V plánu mám běžet půl hodiny, protože jsem víc líná. Nakonec to stejně jako vždy dopadne tak, že běžim okolo 50ti minut.


16:45 Přibíhám zase domů. Dělám si proteiňák a domlouvám se s doktorem, kdy přijde ze cvičení a zjišťuju, že mám zrhuba hodinu volna.

17:15 Když jsem produktivní, jdu nakoupit jídlo na večeři a další den. Nemám ráda nakupování jídla, protože to vyžaduje přemýšlet.

17:40 Jsem zpátky z nákupu a doktor přichází domů z posilky. Oba si dáme menší sváču a jdem si každý dělat to, co je zrovna potřeba nebo si uděláme chvilku jeden na druhýho.

18:30 Jdu vařit. U nás je to docela obřad. Skoro všechny suroviny musim vážit, protože se mě zanedlouho bude ptát, kolik gramů měly těstoviny a kolik vážilo to kuře, protože si hlídá, kolik denně sní sacharidů i bílkovin.

19:00 Když dovařim, rozdělim jídlo na 4 různě velké porce - dvě menší pro mě a dvě větší, které jsou samozřejmě pro něj. Na večeři si dáme každý jednu ze svých porcí a ty dvě zbylé zabalím do krabiček. Jednu budu mít na oběd já, druhou si vezme do práce on. Asi před rokem odmítl jíst obědy v nemocnici, takže musím myslet i na oběd. Nemám zatim vychytanej management vaření a jídla, takže mi to zabere značnou část dne.

19:45 Jsme najedení a nádobí je čisté. Každý si jde víceméně po svém. Pro mě je tento čas většinou časem na učení nebo blogování, on obvykle zkoukne výsledky NHL zápasů a jde si buď něco číst, nebo cosi studovat do práce. Televizi nemáme, takže v tomhle je to dost jednoduchý. Člověk se pak uchyluje k těm nejprimitivnějším druhům zábavy...

Třeba k četbě Shakespearovských sonetů.


22:10 Je čas se umýt, vyčistit si zuby, donutit doktora k použití mezizubních kartáčků, dát si na noční stolek sklenici s vodou a namazat si ruce krémem, protože dezinfekce dost vysušuje ruce, ať si řikaj výrobci, co chtěj. Ráda si každý večer sednu nad zápisník a píšu si, co mě další den čeká, koukám do diáře, znovu kontroluju facebook, messenger, maily, novinky ve světě, instagram. Na asku odpovídám na pitomý, krátý nebo originální dotazy (Víte, že jsem tam odpověděla už více než 1300x? Vcelku mazec.)

22:30 Konečně je čas jít spát. Před usnutím se domlouváme, jestli vstáváme v 5:20 nebo si ,,pospíme" do 5:30. Pak obvykle oba hned vytuhnem.

Na vejšce mi přijde fajn to, že je každej den trochu jinej a nezačínáme striktně v 8:00 jako na střední. Moje peciválovská povaha to oceňuje. Přiznám se, že letní semestr druháku byl pro mě obdobím, kdy jsem toho naspala snad úplně nejvíc v životě. Nebyla výjimka, že jsem vstávala třeba až v 8 nebo 9 hodin, protože spoustu předmětů jsme ukončili třeba už v půlce semestru a já pak do školy chodila třeba jenom dva dny v týdnu. Třeťák má ale ve svém repertoáru patologii, takže si myslím, že moje druhácká lenivost v říjnu tvrdě narazí.

Takhle teda vypadá můj den, kterej je jeden z těch pernějších. Obvykle sportuju ob den, takže ve dnech volna mám víc času na studium nebo domáctnost. Některý dny mám mezi jednotlivýma předmětama různě času, nejvíc jsou to třeba 2-3 hodiny, nejkratší přestávka je u nás 15 minut, což je peklo, pokud se má člověk přesouvat jinam. Jsou dny, kdy začínáme třeba i v sedm ráno, to jsme pak jako zombíci a vyučující z nás obvykle nic nedostanou.

No a jakej je teda život s doktorem jako takovej?

Bydlíme spolu od loňskýho července. Během jednoho roku se mi naskytlo hodně příležitostí k tomu, abych poznala, že žít s doktorem neni takový, jaký jsem si ve svých naivních představách vysnila.

Někdy je to docela na nic, protože mi domů chodí utahanej a utrápenej chlap.

Nejhorší je to po službách, kdy nejen že neni vyspalej a celej den, kterej má jako náhradu za ušlý volno, prospí, ale má třeba i stresy z toho, že něco udělal možná špatně a není si jistej výsledkem. Medicína má tu nevýhodu, že ačkoli se může zdát jako exaktní věda, mnohdy má jedna situace víc možnejch řešení a člověk nikdy nemůže vědět, jak na danou věc lidský tělo zareaguje.

Dokud můj milý pracoval jako chirurg obecný, byla jsem při jeho službách alergická na textovky typu ,,Je to tu hustý, přiletělo polytrauma." Kdykoli jsem slyšela nad naší čtvrtí vrtulník, který letěl směrem k nemocnici, dělaly se mi skoro osypky. Věděla jsem, že se tu noc nevyspí. Ono to moc nejde převyprávět. Vidět někoho blízkýho, jak je po 30 ti hodinách beze spánku fyzicky i psychicky na dně (Protože a zítra ho čeká to samý od začátku, se mi nelíbí. Když se rozhodl pro změnu oboru na poněkud více zaměřenou část chirurgie, chvilku jsem protestovala. Po několika týdnech v nové práci jsem ale usoudila, že to rozhodnutí bylo správný.



Na druhou stranu je s nim i sranda :)

Hodně používáme medicínský slova v nemedicínských situacích.
Třeba minule jsme skládali prostěradlo a jeden z pokynů byl, abych to prostěradlo netahala tak ,,unilaterálně".
Velké popularity se u nás taky dočkalo slovní spojení ,,de novo". Používáme ho v hodně situacích, ať už se jedná o nové členství ve fitku nebo o montáž postele z Ikea.
Od masa nikdy neodkrajuje šlachy a ošklivý části, ale praparuje.
Nikdy neřekne, že ho bolí břicho, ale ,,cítí nějakej tlak v levym hypochondriu", já si často připadám ,,lehce hypoglykemická".

A když bolí břicho mě, obvykle se jedná o mimoděložní těhotenství s vnitřim krvácenim. 

Jelikož je posedlej cvičenim a správnou stravou (aby mu narostly svaly a on jako Hulk děsil v bílym plášti pacienty) skoro každou surovinu, ze který vařim jídlo, musim vážit. Dost často mě to vytáčí, protože se mi stává, že uvařim těstoviny nebo brambory bez zvážení, on ke mně přijde a nevinně se zeptá, kolik to vážilo před. Jako by čekal, že jsem na to zapomněla.
Někdy naopak překvapim sama sebe a zvážim i to, co být zváženo nemělo.
Občas mi to přijde fakt dost absurdní, jakýma sračkama se doma zabýváme :D

Po bytě se nám povalujou různý předměty, který byste tam rozhodně nečekali.

Na jídelním stole i na knihovničce nacházím lékařský zprávy, kde je dole podepsanej můj MUDr. S omluvou je vždycky rovná do komínků s tím, že se na to musel ještě kouknout doma, protože maj zejtra onkologický konzilium.

Nemáme normální nůžky.
Máme doma nůžky šlohnutý z chirurgický ambulance, který maj na sobě přeškrtnutou dvojku v kroužku. To znamená, se nesmí používat svakrát a že jsou nesterilizovatelný, což si vynucuje plastovej kousek držadla nůžek. Po střihání nějakýho obvazu je prostě tenkrát sbalil s tím, že nám budou sloužit. Jsou suprově ostrý, dobře se držej a jsou fakt lehký, asi z hliníku. Doma s nima střihám fakt všechno, od obalu na maso, přes papír až po tymián.

Fuck off nozokomiální nákazy :D

Každej tejden peru a žehlím miliony bílých ponožek, stejně tak jako bílý košile, pláště a kalhoty.

Doma se hádáme u Dr. House nebo o tom, jak stav dásní ovlivňuje zdraví urogenitálního traktu. A když se ho zeptám na cosi medicínskýho, občas se mi odpoví, jestli vypadá na to, že si ještě něco ze školy pamatuje, stejně tak jako on se pohoršuje nad mýma chabýma znalostma anatomie (copak já po roce vim, kde je musculus pectineus?:)

Nikdy bych nevěřila, jak může bejt náročný studovat, mít vlastní domácnost a k tomu doma doktora. Nenapadlo mě nad tim přemejšlet, když jsem se rozhodovala mezi dvěma chlapama, z nichž jenom jeden byl lékař :D

A jelikož chci článek končit extrémně sluníčkově (protože tak optimisticky jsem snad nikdy článek nekončila), neodpustim si na závěr jedno hnusný klišé. Věřim v ženskou sílu a nevěřili byste, co dovede chutná svačina a dobře najedenej doktor! :))) Ačkoli jsem z toho někdy fakt unavená a leckdy je všechno to co dělám dřina, tak věřim, že tim všim dělám svět o něco lepšim.

Fuj, to je optimističtější, než jsem chtěla. 

Je mi jasný, že ačkoli jsem se snažila snažila rozepsat fakt všechno, stejně ten článek zřejmě vyvolá nějaký otázky co se týče času, školy nebo jiného, takže se mě neváhejte ptát. Budu se snažit odpovědět :)

18 komentářů:

  1. Albertovský schody jsou peklo.
    Nejen v zimě.
    Vždy.

    OdpovědětVymazat
  2. I když jsem z úplně jinýho vědního odvětví, ty tvoje články mě fakt baví :) Je dobrý, vědět, jak to chodí jinde, navíc medicína a doktoři mi vždycky přišli sexy :D
    Btw. jen taková zvědavá otázka - vy jste se s přítelem seznámili ve škole? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že to je čitelný i pro lidi, který nejsou z oboru :) Co se týče přítele, rozepisovala jsem to na asku. Sice jsem na to odpovídala teprve asi před týdnem, nicméně to vzhledem k vytíženosti mýho účtu už dávno zapadlo v historii mýho asku.
      Přes to všechno to najdeš docela dobře, najeď si na mym profilu http://ask.fm/Zblondynyzubarkou na Lajky, odpověd o přítelovi je ohodnocená jedním lajkem a je to jedna z nejdelších odpovědí, dle mého nelze přehlédnout :)

      Vymazat
  3. Ďalší článok, ktorý pobavil a motivoval. Aspoň mňa amotivuje rozvrhnutie dňa, viem si lepšie predstaviť ako vyzerá deň na vysokej škole, takže ďakujem. :) Skvelý článok! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dík za přízeň :) Snad zase brzo něco napíšu.

      Vymazat
  4. Achjo, jak já jsem ráda, že jsem ještě pořád "dítě svých rodičů" a mám o všechno doma postaráno :D Opravdu tě obdivuju, že to tak dobře zvládáš ;) Zase na druhou stranu chápu, že chceš doktorovi co nejvíc ulevit, ale ono není špatné, když někdy ty svačiny namaže i on nebo tu večeři uvaří on :) Když si na to chlapi moc zvyknou, potom už to bude vždycky jen na tobě a někdy je taky fajn nechat se rozmazlovat :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, bejt u rodičů je mnohem víc pohodlný než mít svoje vlastní hnízdo! :D

      Vymazat
  5. Tohle mě fakt hodně bavilo. Vždycky mě zajímá, jak jiní lidi žijou a tenhle tvůj článek je přímo stalkerův ráj :D S tím vážením jsem na tom trochu podobně jako tvůj přítel, takže ho úplně chápu, i tebe, je to otrava jak prase poslouchat takový kecy každej den :D :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak budoucí paní doktorka na psychiatrii, to by bylo, aby jí nezajímalo, jak někdo jiný žije! :D

      Vymazat
  6. Občas si prečítam nejaký tvoj článok až viem,ako sa majú kolegovia na iných fakultách. :) Celkom ma prekvapilo,že máte relatívne dosť odlišné plány resp. rozvrhy od našich. Btw, aké pocity máš z endodoncie? :D
    S pozdravom Borka, 2. ročník(vlastne už 3. :)) na LF UPOL

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdravím kolegyni!!! :)
      Endo neni zrovna moje hobby, šťourání kanálů mě fakt moc nebere. Ačkoli musim přiznat, že endo je zrovna jedna z věcí, kdy si člověk na zubech přijde jako skutečný doktor, protože ulevuje lidem od bolesti, pacienti mají teplotu, jsou oteklí a po výkonu ti líbají ruce... :) Ale spíš se vidím v nějaký víc estetický oblasti stomatologie. :)

      Vymazat
  7. Ahoj, super článěk! Chtěla jsem se zeptat odkud máš ten diář?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, díky :) Diář mám z Kikki-k, objednávaly jsme si ho s kamarádkama z Austrálie :)

      Vymazat
  8. Koukám, že Cross Cafe je takový medický ráj i jinde :) Kafe sice nepiju, ale ráda si tam zajdu za odměnu (po náročném týdnu/testu... každý zná, důvod se vždycky najde :D) na ten úžasný čokoládový dort s čokoládovým krémem a posypaný čokoládou! Mmm, udělala jsi mi chutě :D
    Jinak za tvůj "denní výkon" tě obdivuju, mě stačí, když se mám starat jen o sebe, a to jsem poměrně nenáročná :D Ještě k tomu se školou... Ale zase už budeš na ledasco připravená :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, vždyť vlastně původ Cross Cafe je v Plzni, žejo? :) Já miluju jejich malinový dort nebo pak jahody se šlehačkou, ale musím se hlídat, známe to... :D A denní výkon? No, spíš se tak jako plahočím životem, ale se časem naučím si věci zjednodušovat :)

      Vymazat
  9. Tak mě tvůj komentář přiměl, abych si něco o tvémm pohádkovém příběhu přečetla a jsem v úžasu - je to jak z filmu! Úplně to vidím - kino plný mediček a mediků co vám závidí, že jste se našli nebo alespoň to, že ten tvůj už má za sebou státnice. :D :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, ty státnice mu závidim i já, a to docela dost. On naoplátku tvrdí, že pracovat neni nic moc a že by se zase rád učil... :D

      Vymazat