středa 4. března 2015

NZZD: Sekta

Co je NZZD? 
Nestručná zpověď zubařčiny duše.

Řekli jste si o to. 
Máte to mít.

Tohle jsem napsala jednoho pěkného dopoledne asi před měsícem, takže to není úplně aktuální. Prostě mi to nějakou dobu leželo v šuplíku, než jsem uznala za vhodné, aby tohle dílo spatřilo světlo světa. A nebo je to možná tim, že nestíhám napsat shrnutí za únor, přisuzujte to čemu chcete. Nicméně to nic nemění na tom, že se u toho skvěle odreaguju a utřídím si myšlenky :)
No, užijte si první náhled do mého obyčejného nitra :)


,,Neřikejte mi Bloncka, říkejte mi povalečka kavárenská.

Sedim v Mc Donaldu. To je ideální místo pro nicnedělání, psaní článků, bilancování, pozorování okolního ruchu a nebo předstírání učení se. Škoda jenom, že to tolik leze do peněz tohle věčný vysedávání někde. 

Před sebou mám notebook, za sebou zkoušku z chemie a vedle si teď přisedla nějaká skupinka puberťáků, co jsou nadšený z toho, že na školním výletě mají půl hodiny rozchod a mohou tak navštítit tohle super místo (protože neni lepší výplň 30 ti minut života než ve skupince deseti rozeřvanejch dětí vběhnout do mekáče, nacpat do sebe tyhle jejich blafy a s prázdnou peněženkou, kterou ráno naplnili rodiče, zase odcházet).

Přemejšlim o tom, jak jsem se chovala já v jejich věku a co bych si o sobě myslela, kdybych se teď viděla: Jak tu sedim v košili, nohu přes nohu, na tváři neutrální a strašně inteligentní výraz a jak něco strašně zaneprázdněně klepám do počítače… A přitom se jedná o takový blbosti, který mi lítaj hlavou a jsem jenom taková malá holka tam někde uvnitř.

Říká se, že vás vejška změní. Nevim, jak hodně brutální ta změna je, jak jí na mně vnímá moje bezprostřední okolí, ale já si přijdu jako někdo jinej než jsem byla na konci června, kdy jsem naprosto neuvěřitelnym způsobem radovala, že mě vzali na zubní. Ta ironie, ten kontrast toho, jak moc jsem se sem chtěla dostat a jak na to teď seru… Uvidíme, jak se to všechno bude vyvíjet dál, jak hodně mě změní ta šílenost zvaná letní semestr. Protože jestli mě něco děsí, tak věta ,,počkej na CNS”.  

Já ani nevim, co konkrétně člověka na vějšce tolik změní. 

Jestli to je ten způsob studia, kde jste každýmu úplně ukradení, jestli to jsou ty lidi, hromada starostí, který v porovnání se starostma běžnýho života vlastně vůbec starostma nejsou (zlatá škola), jestli to je jiný bydlení, odloučení od rodiny a lidí, se kterýma jste trávili na gymplu posledních 4, 6 a nebo 8 let, jestli je to tohle vysedávání po kavárnách, jestli je to olovo ve vodě z vodovodu, věčná nestíhačka, jestli je to Praha a nebo prostě samotná medicína, na níž si uvědomíte, že je kurevská náhoda, že jste se se vůbec narodili a že máte správný počet všech končetin, oči na tom správném místě a že jste vůbec ještě na živu.  
Nicméně doufám, že tahle změna bude kontinuální a přetvoří mě na poněkud jinou bytost, než jsem kdysi bývala, avšak pořád s tím stejným jádrem, kde snad už navždy zůstanu naivkou a malou holkou. 

Jedna milá studentka vyššího ročníku občas ztratí kus svého života se mnou na chatu na facebooku. Je to jedna z těch osob, se kterou se dá vlastně bavit naprosto o všem, nejen o škole, a ona to bere vše s neskutečným nadhledem a nedělá hned bůhvíjaký závěry (zdravím ;) No a asi dvakrát jsme se od řešení školy dostaly k tomu, jací jsou zubaři. Svěřila jsem se jí totiž s několika novinkami v mém životě, nacož ona pokaždé odpověděla něco ve smyslu: ,,No jo, vítej na zubnim, tady to je klasika, tim si tady projde skoro každej."

Zubaři jako zvláštní sorta lidí. Zubaři jako skupina se zvláštními pravidly života. Zubaři jako určitá sekta vyznávající sólokartáčky a megabalení žvýkaček, o které se dělí. To je zajímavá představa, která mě nepřestává fascinovat. Každý chce patřit do nějaké skupiny. A pro mě čím vyšinutější ona skupina bude, tím lépe. Vyskytuje se pak zde velmi specifický druh humoru, kterému rozumí jenom úzký okruh lidí. A to je bez diskuze lákavé.

Zubaři nejsou jen tak nějaký lidi. Především celkem drží u sebe na rozdíl od všeobecnejch.
Jak řekl jeden tělocvikář: ,,Jo zubaři… To se mi líbí, že vy jste jako vrány, furt u sebe.“ 

Má pravdu. Stačí to pozorovat. 

Při seminářích se nahrneme do jednoho koutu, kde sedíme hned vedle sebe, ačkoli v našem počtu by mohl mít každý svou řadu pro sebe. 

Jako je fakt, že některý lidi prostě jsou solitéři a solitéry už asi zůstanou a materiály vám neposkytnou ani kdybyste se na hlavu stavěli, ale těch, co sdílí dokumenty a snaží se pomoct svým kolegům, je víc. Je tady snad ,,jakás takás” záruka, že tu školu, když budeme chtít, dokončíme všichni. Už teď je nás totiž brutálně málo, jeden kruh se dokonce tak trochu rozpadá. Vždycky někam přijdeme a to, co slyšíme jako první, většinou je: ,,A to jste jako už všichni?” ,,Tady je tedy pracovní morálka!” - ,,Jsou tu všichni…”- ,,Aha…” ,,Přijde ještě někdo?” ,,Kolik vás je v ročníku proboha?” 

Čím míň nás je, tím lépe si rozumíme a tím vyšinutějšími se stáváme.

Ale ačkoli mě na škole štve opravdu hodně věcí, musím říct, že to tu miluju.

Jedině tady si totiž můžu bez odsouzení vyčistit zuby na veřejnosti.:)))"